Sny a realita

Asi jako téměř každá malá holka jsem snila o koních. O možnosti je cítit, dotýkat se jich, jezdit na nich a mít toho svého. Jenže jsem byla vlk samotář.
Takže vstup do jezdeckého oddílu, (rozumějte jakéhokoliv jiného kolektivu než nutného školního) se rovnal jasné psychické sebevraždě. A v době mého dětství rozhodně soukromé hodiny jezdectví neexistovaly. Takže, až na pár drobných výjimek, jsem si musela na ježdění celkem dlouho počkat. Ale to mi nebránilo v opájení se romantickými představami o tom, jak mne někdo ( nejdřív rodiče, pak partner) odvede se zavázanýma očima do stáje, nebo na louku, nebo prostě někam, kde bude stát ten MŮJ kůň. Růžovou mašli jsem k němu ani nepotřebovala.

Pak jsem najednou byla velká holka. S malým miminkem, stále tou samotářskou povahou, notnou dávkou stydlivosti a stále s tím stejným snem.. Takže mou první jezdeckou hodinu na Petříně! mi musel domluvit můj tehdejší partner…

A od té chvíle jsem byla ztracená. Nebudu vás nudit historkami o ježdění v helmě na rogalo, o běhání v ponožkách po jízdárně (bota zůstala ve třmeni) nebo o tom, že jsem neměla otřes mozku, ač jsem si to myslela, jen jsem si při pádu vyrazila sklo z brýlí. Mířím někam jinam.

Nikdy se ze mne nestal rajťák a dobrý jezdec. Ale koně se stali mojí láskou, vášní a součástí mého života. A protože věřím na splněné sny a vychází mi to, stala se ta malá velká holka jednoho dne majitelkou koně. Tedy spolumajitelkou, protože tehdy už jsem moc dobře věděla, co to obnáší. Nikdy nezapomenu větu mojí sestry (spolumajitelka), když jsem otevřela dveře přepravníku a vyvedla ho. Stála tam, koukala na ohromného ryzáka s lysinou a vydechla: “Áďo, ten je krásný!” A byl a kromě toho, to byl pan KŮŇ. Strávili jsme s Chánem společně krásných 12 let a jsem vděčná za možnost splnit mu svůj slib, že ho nikdy nenechám trpět. Poslední den jeho života jsem s ním strávila až do konce.

Dělej s tou mrkví!

Po jeho odchodu jsem si chtěla dát pauzu, ale vydržela jsem to jen půl roku. Tehdy už jezdila kromě sestry i dcera, kritéria pro výběr koně byla tedy trochu jiná. Můj plán, vybírat dlouho a pečlivě, vzal rychle za své. První zkoušený kůň byl totiž neuvěřitelně pohodlný. Takže náš. A já jsem netušila, že pro mne začíná devítiletá jízda na lochnesce. Dcera po zranění přestala jezdit a pořídila si silnou, dodnes trvající alergii na koně. Sestra, která měla v té době malé děti a začala se bát, skončila v zápětí. Chyby byly na všech stranách, ale hlavně na té naší, lidské. Kombinace nezkušenosti a špatného výběru koně… Ale já, která jsem nikdy nechtěla být jediná majitelka, jsem to nechtěla vzdát. Bojovala jsem a po mnoha pádech, hektolitrech slz a úvahách o tom, že koňské buřty možná nejsou k zahození, jsme k sobě nějak našli cestu. Zažili jsme spolu hezké chvíle, ale ta společná cesta nebyla nikdy jednoduchá a bezproblémová.

Proč to celé vlastně píšu? Protože sen a realita nemusí být totéž.

Protože realita tohohle splněného snu se rovná obrovskému závazku. Tenhle vztah, kromě toho, že je naprosto úžasný a výjimečný, je taky černá díra. Na čas, peníze, energii, přátele ( nemáte na ně totiž čas) a někdy i na zdraví. A může se stát, že některé z položek se vyčerpají. Někdy současně.


Proto jsem si musela připustit, že ani splněná přání nemusí trvat věcně. Že někdy je dobré poděkovat za tu možnost a jít dál. Po loňském vážném úrazu ramene a jeho letošní repríze ( a z dalších, už méně podstatných důvodů) se letos moje a Glenova cesta rozcházejí. Stálo mne to mnoho bezesných a proplakaných nocí. Ale věřím, že tohle rozhodnutí bude prospěšné pro nás oba.
Nedávno jsem slyšela něco hezkého.

“ Pusť a dostaneš”

Věřím, že v našem případě to bude platit oboustranně.

Děkuju ti kamaráde, za všechny společně strávené chvíle, i za to, jak jsi mne “vyškolil”.


2 Komentáře

Zapojte se do diskuze a řekněte nám svůj názor.

AHOJ ANDRJKOodpovědět
27/05/2020 o 14:59

Andreo, Andrejko, jak víš, i já mám ke koním vztah a teď pár let, už zase díky dcerce, kterou jsem k tomu přivedl. Chodím se jen vozit, občas s něčím pomůžu v rámci dobrých vztahů, ale mít svého koně bych už nechtěl. Při vší lásce, kterou k nim chovám. Když vidím holky a dámy ve stáji, kolik tam tráví času a vlastně to nikdy není dost. Věřím, že víš, kde Glen bude a jací lidé budou kolem něj. I když to určitě hrozně bolí, věř mi, že váš vztah bez toho těžkého závazku bude možná ještě silnější. Protože za ním budeš moci chodit bez stresu a jen pro dobrou náladu. Přeju ti, ať to brzy přebolí a ať mám pravdu. Měj se hezky. Jirka

Andrea Tachezyodpovědět
28/05/2020 o 8:08
– V odpovědi na: AHOJ ANDRJKO

Jirko, děkuju moc za podporu!

Napsat komentář